In den Jahren 1914 bis 1918 blieben Niederbayern und der Bayerische Wald von den weltgeschichtlichen Ereignissen keineswegs verschont.

Im August 1914 war die öffentliche Meinung im damaligen Deutschen Kaiserreich in ihrer überwältigenden Mehrheit der Überzeugung gewesen, einen Krieg führen zu müssen, der Deutschland und seinem Verbündeten Österreich-Ungarn aufgezwungen worden sei. Die Verteidigung „bis zum letzten Hauch von Mann und Ross“ (Wilhelm II.) des Deutschen Reiches schien damit ursprünglich im Mittelpunkt des deutschen Kriegseintritts gestanden zu haben. Diese heraufbeschworene „nationale Einheit“ im Äußeren war zudem untrennbar mit der Wahrung der inneren Einheit verbunden. Der von den Eliten entscheidend mitgeprägte und von der Bevölkerung zuweilen euphorisch gefeierte hurrapatriotisch-militaristische „Geist von 1914“ war zum Katalysator in der Umwandlung der „Verteidigungsgemeinschaft“ in eine solidarische „nationale Volksgemeinschaft“ geworden.

Bei Kriegsende 1918 mussten diese „Ideen von 1914“ angesichts des Überlebenskampfes inmitten derAlltagsgewalt eines langjährigen, industriellen und totalen Massen- und Materialkrieges und der zuweilen ständig drohenden Gefahr einer Kriegsgefangenschaftwie blanker Hohn in den Ohren der allermeisten zurückkehrenden Soldaten geklungen haben. Einmal indie Heimat des Bayerischen Waldes zurückgekehrt, stellte sich insbesondere die Frage der Wiedereingliederung der Veteranen nunmehr in die Nachkriegsgesellschaft.

Wie und an welchen Frontabschnitten gestaltete sich bei Kriegsende 1918 die Rückkehr der Väter und Söhne des Bayerischen Waldes aus den Familien der Kontaktpersonen in die „Heimat“? In welchen Formen und Ausprägungen fanden die Dankbarkeitsbezeugungen und Ehrerbietung an die Kriegsheimkehrer sowie das Gedenken an die Kriegsopfer ihren Ausdruck? Inwiefern sollten im Übergang von der Novemberrevolution von 1918 zur Weimarer Republik die Kriegsveteranen des Bayerischen Waldes allem zum Trotz von der „nationalen Volksgemeinschaft“ als dem Schlüsselgedanken der „Ideen von 1914“ politisch, sozial und ökonomisch tatsächlich „profitieren“? Wie gestaltete sich schließlich im Bayerischen Wald die Denkmalsprache im Zusammenhang mit dem nationalen Totenkult unmittelbar nach dem Ersten Weltkrieg?

Anhand ausgewählter digitalisierter Objekte und Interviewmitschnitte lädt diese Ausstellung dazu ein, das Kriegsende von 1918 aus der Lage der einfachen Soldaten des Bayerischen Waldes und deren Familien zu betrachten.

(Konzeption und Texte: Clemens Benkel, Johann Wolfgang Goethe-Universität Frankfurt am Main)

Oblast Dolního Bavorska ani Bavorského lesa nezůstala v letech 1914 až 1918 ušetřena událostí světových dějin.

V srpnu 1914 byla valná většina veřejnosti tehdejšího Německého císařství přesvědčena o správnosti vedení války, která byla podle tehdejšího většinového přesvědčení Německu i jeho spojenci Rakousku-Uhersku vnucena z vnějšku. Obrana Německé říše „až do posledního dechu muže i koně“ (Wilhelm II.) se tedy původně zdála být rozumným důvodem pro vstupu Německa do války. „Národní sounáležitost“ vyvolaná přesvědčením o vnějším ohrožení německé státnosti se neoddělitelně doplňovala s pocitem vnitřní sounáležitosti kulturního národa. Elitami spoluvytvořený a obyvatelstvem nadšeně a šovinisticky oslavovaný vojenský „duch roku 1914“ se stal katalyzátorem proměny „obranného společenství“ v solidární „národní společenství“. 

Vzhledem ke každodennímu boji o přežití uprostřed násilí dlouholeté industriální, totální masové i materiální války a neustálému nebezpečí válečného zajetí, musely „ideje roku 1914“ na konci války v roce 1918 v uších všech vracejících se vojáků nutně znít jako čirý výsměch. Po návratu do domovského Bavorského lesa vyvstala především otázka opětovného zapojení veteránů do poválečné společnosti.

Jak a z jakých úseků fronty se na konci války roku 1918 otcové a synové Bavorského lesa z rodin kontaktních osob vraceli do „vlasti“? Jakým způsobem bylo vyjádřeno poděkování navrátilcům z války a jak byli uctěni? Jak bylo vzpomínáno na válečné oběti? Do jaké míry měli váleční veteráni Bavorského lesa navzdory všem úskalím a politickým turbulencím přechodu od listopadové revoluce roku 1918 k Výmarské republice skutečně politicky, sociálně a ekonomicky „profitovat“ z „národní sounáležitosti“ jakožto klíčové myšlenky „idejí roku 1914“? Jak se bezprostředně po první světové válce utvářela „řeč pomníků“ Bavorského lesa v kontextu národního kultu mrtvých? 

Na základě vybraných digitalizovaných předmětů a rozhovorů zve tato výstava ke sledování konce války roku 1918 z pohledu prostých vojáků Bavorského lesa a jejich rodin.

(Koncept a texty: Clemens Benkel, Johann Wolfgang Goethe-Universität, Frankfurt nad Mohanem)